Kalendáře: jak vznikly a jak vypadají?

Kalendáře: jak vznikly a jak vypadají?

Tak jednoduchá a samozřejmá věc je kalendář, denně jej používáme. A přitom jej právem můžeme považovat mezi základní vynálezy lidstva, mezi stejně důležité objevy jako kolo a oheň. Jenže zatímco u kola a ohně můžeme snadno a hned vysvětlit PROČ jde o tak významné objevy, u kalendáře to až tak jednoduché není.

Vydáno 28. 6. 2010, autor Chronomag

To, že nám kalendář umožňuje odlišit, co se stalo nejdříve a co se stalo potom, považujeme za samozřejmé. Tím nám ale kalendář také pomáhá odlišit příčiny od následků a to je jeden ze základních předpokladů rozvoje lidské společnosti. I proto považujeme kalendář za významný lidský objev.

O datu vzniku kalendáře lze vést dalekosáhlé spory a záleží na tom, jak moc popustíme uzdu fantazii a pravděpodobně zůstane paradoxem samotné podstaty kalendáře, že nevíme, kdy vznikl. Pouze předpokládáme, že první "kalendáře" vznikly v průběhu doby ledové, kdy lidští sběrači a lovci potřebovali sledovat migrace zvěře, vegetační období jimi sbíraných plodin a předvídat příchod kruté zimy. Když doba ledová kolem roku 10 000 před tím, co označujeme za náš letopočet, skončila, lidé se věnovali domestikaci zvěře a začali s pěstováním plodin, což opět vyžadovalo sledování přírodního cyklu.

O další čtyři tisíce let později byl jídla natolik dostatek, že mohla vznikat města v údolí úrodných řek, kde se začínala usazovat větší společenství lidí. Snížení "ceny" jídla přineslo dělbu práce a vznik profesionálních ochránců, bojovníků, dělníků, řemeslníků a obchodníků. Jejich práce musela být plánována, sdílena, přerozdělována a samozřejmě zdaněna. To všechno usnadnil nejenom vynález peněz, ale právě kalendář, který ke své původní roli zobrazovače přírodních cyklů přibral roli novodobou: zobrazovače cyklů pracovních a ekonomických, když zaznamenával výběry daní. Přesný kalendář se stal spolu s penězi (a daněmi) základem moderní civilizace a je jím dodnes. A jednou ze základních tužeb všech přicházejících civilizací bylo vyvinout co nejpřesnější a nejvěrnější kalendář. Přesnost, s jakou byli schopni staří babyloňané či egypťané určit délku roku, je fascinující dodnes. Uvědomme si, že jen dojít ke stanovení délky roku na 365 dní, není možné na základě jednoduchého pozorování.

Každý z civilizací vyvinula svůj vlastní kalendář a převody, vztahy mezi nimi jsou dnes neodmyslitelnou součástí bádání každého historika pracujícího se zdroji. Jenže ani dnes není situace jednoduchá a stále je dělitelná podle náboženství. Zatímco země západního křesťanství používají reformovaný gregoriánský kalendář, východní křesťané zůstali u kalendáře juliánského. Své kalendáře mají muslimové, židé, budhisti, hinduisti i zoroastristi a řada dnešních charismatických proudů v křesťanské církvi, které se z praktických důvodů nepouštějí do větších změn v kalendáři, alespoň stanovuje "rokem nula" rok narození či prozření svého proroka.

Samotný název – „kalendář“ – je odvozen z latinského slova „calendae“, které označovalo první den v měsíci římského kalendáře, resp. ze soupisu dlužníků (calendarium), který získal svůj název podle římského pravidla splácet dluhy (úroky) vždy první den v měsíci

Egyptský kalendář

Egyptský kalendář je jedním z nejstarších kalendářů, které známe a pro starověk jedním z nejdůležitějších. Pochází z pátého tisíciletí před naším letopočtem a jeho velkou výhodou byla stabilita - v průběhu celé Egyptské říše v něm došlo jen k několika málo změnám. Hlavní událostí kalendáře bylo rozvodnění Nilu a kalendář sloužil především k určení tohoto data. Rok byl rozdělený do 365 dní, dvanácti měsíců po třiceti dnech, týden byl desetidenní nebo malý pětidenní. Zbývajících pět dní byly svátky - těchto pět dní bylo přidáno později, původně měl egyptský rok 360 dní.

Do doby Julia Caesara byl egyptský kalendář jediným kalendářem starověku, jehož vzhled a forma byly uzákoněny a nepodléhal rozhodnutím kněží či pozorováním astronomů. A byl to právě Julius Caesar, kdo si ke své reformě kalendáře nechal přizvat egyptské učence, juliánský kalendář tak má základ v kalendáři egyptském.

Rok měl tři fáze po čtyřech měsících: záplavu, setbu a sklizeň. A kalendář byl solární, měsíční fáze v něm nehrály žádnou roly, měsíce se nepřekrývaly se skutečnými fázemi měsíce. Popření role měsíce v kalendáři bylo z hlediska tehdejší doby spíše výjimkou, protože babylonské, raně římské i řecké kalendáře byly lunární. Egyptský kalendář ovšem nebyl nijak precizní, egypťané do něj nevkládali přestupné dny vyrovnávající čtvrtinu dne přebývajícího v roce a tak se doba záplav pomaličku posouvala, což bylo tiše akceptováno, na své původní místo v kalendáři se záplavy dostaly jednou za 1460 let - tehdy se připočítal jeden rok a bralo se, jako by uplynulo 1461 roků. Tento cyklus se nazývá Sothickým cyklem. Pro určení pevného bodu se používal letní slunovrat, tedy heliaktický východ hvězdy Sirius zvané Sothis - odtud Sothický cyklus.

Oněch pět svátečních dní nepřipadalo žádnému měsíci, bylo to pět dní svátků, které se slavily koncem roku a postupně putovaly všemi ročními obdobími. To se vysvětlovalo jako velká výhoda, protože jednotlivé měsíce byly od pátého století př. n.l. zasvěceny přímo jménům bohů a kněží považovali za rozumné, aby svátky putovaly přes všechna období a nikdo z bohů se necítil být ošizený. Ačkoliv se o reformu kalendáře faraoni pokoušely, nikdy se neuchytila nadlouho - naposledy nařídil udělat z každého čtvrtého roku přidáním jednoho dne rok přestupný dne 7. března 238 př. n.l Ptolemaios Euergetes, ani jeho reforma se neujala.

Starověký Egypt neměl pevné datum, ke kterému kalendář začínal, veškeré datace se odvozovaly od vlády faraona. Datace se uváděla jako rok vlády panovníka, řadové číslo měsíce v roční době (později jeho jméno) a řadové číslo dne, například Roku 2, prvého měsíce období záplav, pátého dne vlády Setnachta. Proto má pro převody na naše datování veliký význam znalost posloupností vlád jednotlivých panovníků, která se bohužel v jednotlivých pramenech liší (či vůbec chybí) a vznikají tím značné datační rozpory.

Od roku 26 př. n.l se v Egyptě začal používat zdokonalený koptský kalendář, v němž jsou přestupné roky a je obdobný juliánskému kalendáři, jen má odlišné pravidlo pro přestupnost. Koptský kalendář se v Egyptě, Etiopii a v Súdánu používal až do 70. let 20. století.

Sumerský a babylonský kalendář

Nejstarší kalendář v Mezopotamii máme doložený u starých sumerů okolo roku 3500 př. n.l. Byl lunární, nový den v něm začínal večerem ve chvíli, kdy bylo možné prvně spatřit měsíc. Byl rozdělen na dvanáct měsíců, které střídavě obsahovaly 29 nebo 30 dní, aby se vyrovnal měsíční cyklus trvající 29,5 dne. Pravdou ale také je, že každý ze sumerských městských států používal svůj vlastní kalendář připravovaný místními kněžími, což znesnadňovalo jak obchod, tak jednotnou vládu. Ta v druhém tisíciletí přešla ze Sumerů na babyloňany osidlující Mezopotamii. Situaci vyřešil kolem roku 1780 př.n.l. král Chammurapi, který zavedl jednotný kalendář po vzoru města Uru. Tento kalenář také dal za základ sedmidenní týden.

Protože rok počítaný podle lunárních měsíců je kratší, než rok solární, začali od roku 747 př.n.l přidávat třináctý přestupný měsíc, který tento rozdíl vyrovnával. Dlouhou dobu se tyto úpravy prováděly podle pozorování, až v roce 499 př.n.l. se začal uplatňovat lunisolární cyklus, tedy fakt, že 19 solárních let odpovídá 235 měsícům. Proto se vytvořilo striktní pravidlo, podle něhož se jednou za určitou dobu vkládal další měsíc a tím se rozdíl mezi lunárním a solárním rokem vyrovnal.

V průběhu babylonského exilu v 6. století př.n.l. židé adoptovali babylonská jména měsíců do svého kalendáře a je pravděpodobné, že převzali i myšlenku sedmidenního týdne.

Římský kalendář

Starý římský kalendář byl také lunární a to ještě dost odvážně. Měl jen deset měsíců a trval 304 dní, což neodpovídalo ani měsíčnímu, ani slunečnímu cyklu. Podle legendy byl zakladatelem tohoto římského kalendáře král Romulus v době, kdy založil Řím. Bylo to v roce 753 před naším letopočtem, pro Římany se tento rok stal "rokem nula". Všechna data se počítala od založení Říma – Ab Urbe Condita, zkráceně AUC. Druhý římský král Numa Pompilius přidal další dva měsíce a rok tak alespoň sladil s rokem měsíčním na délku 355 dní, za solárním rokem ovšem stále římský kalendář zaostával o 11 dní. Jména měsíců zůstala ovšem zachována a ve většině jazyků se používají dodnes, nikomu nevadí, že december znamená desátý měsíc, ve skutečnosti je měsícem dvanáctým.

Vyrovnávání kalendáře se solárním rokem se provádělo přidáním přestupného třináctého měsíce jednou za čas, na pokyn velekněze, ale protože neexistoval žádný přesný systém, začalo vkládání přestupného měsíce podléhat politickým a obchodním tlakům, kdy senátoři vložili do roku své vlády měsíc, aby mohli déle vládnout, případně vlivní obchodníci aby mohli déle těžit z privilegia.

Římané nepoužívali běžně týdny (ty se používaly jen v obchodním styku), ale dělili měsíc na tři obdbí - Idus, Nonae a Kalendae, což přetrvávalo z předchozího lunárního kalendáře - tedy úplněk, první čtvť a první den po novu.

Juliánský kalendář

V roce 46. př. n.l. souhrn všech těchto zmatků s kalendářem, jenž se už lišil o 90 dní od průběhu ročních období, přivedl Julia Caesara k revizi kalendáře. O ní se poradil s proslulými matematiky a astronomi, jež vedl Sosigenes z Alexandire. Odborníci navrhli opustit lunární cykly a počítat čas podle cyklů slunečních, v té době již byla známa skutečná délka slunečného roku (roku 330 př.n.l. ji vypočítal řecký astronom Kallippos). Za základ byl vzat egyptský kalendář a vznikl juliánský kalendář rozdělený do dvanácti měsíců o 30 nebo 31 dnech. O několik let později byl ještě šestý měsíc přejmenován na Julius k poctě Caesara a sedmý na Augustus k poctě Augusta, tomuto měsici bylo také z února přidán jeden den, aby Augustus neměl méně, než Caesar. Pro vyrovnání se slunečním dnem byl každý čtvrtý rok přestupný, delší o jeden den. Tato myšlenka nebyla nikterak nová v Egyptě byl takovýto kalendář znám jako Kánobský kalendář podle dekretu z Kanoby, jímž se jej snažil (neúspěšně) zavést Ptolemaios Euergetes.

Rok 46. př.n.l. byl rokem kalendářního zmatku. Aby Caesar zajistil hladký přechod na Juliánský kalendář, rozhodl se vyrovnat jej se skutečnými ročními obdobími. Za tímto účelem vydal dekret, jímž rok 46 prodloužil na 445 dní, o dva další měsíce, což římané chápali jen těžko. Příští rok už byl v souladu s ročními obdobími a podle juliánského kalendáře.

Důležité bylo, že kalendář byl velmi moderní a se slunečním rokem se poměrně přesně shodoval, ačkoliv drobná nepřesnost tu byla: juliánský rok se s rokem slunečním rozešel o 11 minut ročně, tedy o jeden den za 125 let. I tak jeho používání vydrželo v Evropě do šestnáctého století, v řadě zemí ještě déle (Rusko od něj upustilo po revoluci v roce 1918) v pravoslavné církvi funguje jako církevní kalendář dodnes.

Juliánský kalendář přinesl také poprvé nový výchozí bod pro počítání času: prvním rokem křesťanského měření času učinil v roce 525 římský kněž Dionysius Exiguus rok narození Ježíše Krista, tak vzniklo označení Anno Domini (či též Ab incarnatione Domini) - zkráceně AD používané dodnes. V té době se používalo udávání času podle takzvané Diokleciánovy éry, tedy od nástupu císaře Diokleciána na trůn 24. srpna 284 našeho letopočtu. Počítáním let od roku 1 AD jakožto od narození Krista chtěl Dionýsius nahradit číslování vycházející od nástupu k moci císaře, který proslul pronásledováním křesťanů. Dionýsiův systém se ovšm uchytil až po roce 731, kdy jej ve svém díle použil Beda Ctihodný. Dnes také musíme konstatovat, že Ježíš Kristus se narodil pravděpodobně tři až čtyři roky před tímto datem. A není bez zajímavosti ani český ateistický přístup zavlečený komunistickým školství: místo předválečné zkratky př. Kr. (před Kristem) dnes používáme delší př.n.l. (před naším letopočtem). V tomto systému žádný rok nula neexistuje, to ale také způsobuje problémy při výpočtech v astronomii. Ta paradoxně zůstává u juliánského kalendáře a používá rok nula.

Gregoriánský kalendář

Příčinou náhrady juliánského kalendáře se staly velikonoce. Roku 325 n. l. na shromáždění v Nikaji v dnešním Turecku se církevní představitelé shodli, že velikou noc budou slavit vždy první neděli po prvním úplňku následujícím po dni jarní rovnodennosti. Ta roku 325 připadla na 21. březen. Už v roce 1324 upozornil byzantský učenec Nikifor Grigora císaře Andronika II. na nesrovnalost v kalendáři, kdy jarní rovnodennost nepřipadala na 21. března a velikonoce se tudíž budou posouvat směrem k létu. Byzanc ovšem v té době už měla jiné starosti a navíc bylo třeba zpřesnit délku slunečního roku. Tu přesně určil v roce 1551 německý astronom Erasmus Reinhold a na základě jeho měření vypracoval italský matematik Luigi Lilio návrh nového kalendáře, v němž u pravil pravidla pro počítání přestupných let. Tento kalendář papežská komise po několikaletém zkoumání vybrala ze všech ostatních návrhů a 24. února 1582 papež Řehoř XIII. vydal bulu Inter gravissimas, vyhlašující kalendářní reformu. Kalendář se na počest papeže Řehoře zve řehořským nebo gregoriánským.

Pravidlo pro přestupné roky zní:

  1. Rok dělitelný 4 je přestupný s výjimkou Bodu 2.
  2. Rok dělitelný 100 není přestupný s výjimkou Bodu 3.
  3. Rok dělitelný 400 je přestupný vždy.

Reforma neproběhla hladce, původní předpoklad byl, že se přidá 10 dní následujících po 4. říjnu, dalším dnem tedy rovnou měl být 15. říjen 1582. Jenže reformu v této podobě přijaly jen některé katolické státy: větší část Itálie, Španělsko, Polsko a Portugalsko. Ostatní státy ji přijaly v jiném termínu a jejich kalendáře se tedy rozcházely s kalendáři používanými jinde, což mívalo kuriozní následky. Například vznikly problémy se smlouvami uzavřenými ve dnech, které pro katolické státy neexistovaly, jako byl 10. říjen 1582. Aby toho nebylo málo, obyvatelé Holandska přišli o vánoce, protože reforma u nich připadla na 21. prosince 1582, po kterém následoval 1. leden 1583. Mimochodem, výběr říjnového termínu papež provedl právě v souladu s tím, aby bylo vynecháno co nejméně církevních svátků. V Uhrách, tedy i na Slovensku, se kalendář změnil až roku 1587 (po 21. říjnu se psal 1. listopad), řada protestantských států na gregoriánský kalendář přešla až v roce 1700, Japonsko kalendář srovnalo 1873, Čína v roce 1912, Rusko 1918 a Řecko 1923.

Současná odchylka mezi gregoriánským a juliánským kalendářem je 13 dní, 1. března 2100 naroste o další den.

Hledání lepšího kalendáře

Tím by přehled kalendářů končit nemusel, i když těžko budeme hledat další, pro Evropu důležité kalendáře. Mimo mayské a aztécké kalendáře, které jsou dnes důležité jen svým "spirituálním rozměrem", o němž si můžete myslet cokoliv svého, stojí za to zastavit se ještě u francouzského revolučního kalendáře. Dne 5. října 1793 (dne dnešního kalendáře) zavedl francouzský Konvent revoluční kalendář. Rok začínal 22.srpna (den po podzimní rovnodennosti a na založení republiky), byl rozdělen na dvanáct měsíců po třiceti dnech, po třech dekádách. Týden neexistoval, měsíce se jmenovaly nově podle toho, co se v tom období roku dělo či dělalo, například "sklizeň" atd. K tomuto počtu dní se přidávalo 5 dní, aby se dosáhlo počtu 365 dní v roce, tyto dny se jmenovaly sans-culottides a šlo o svátky. V přechodném roce se přidával Revoluční den, jeden den navíc. Tento kalendář ovšem zanikl s Francouzskou republikou.

Objevila se celá řada dalších návrhů na reformy, které se snaží eliminovat složitost stávajícího kalendáře, ale ukazuje se, že je těžké skloubit současnou zvyklost dvou volných dní po pěti pracovních dnech se zpravidelněním týdenních rytmů a i pro jiné praktické problémy a převládající zvyklosti mají nové kalendáře těžkou pozici.

Například Dick Henry, fyzik z baltimorské univerzity Johnse Hopkinse, navrhuje kalendář nazvaný Calenda & Time, jehož hlavní výhodou je, že každé datum připadá v každém roce na stejný den v týdnu. Rok dělí do dvanácti měsíců po třiceti nebo jednatřiceti dnech (sedm dní v týdnu je zachováno). V "Newtonovské roky" (jednou za šest let) přidává další měsíc "Newton", který má sedm dní. Kromě toho, že kalendář zůstává pro všechny roky stejný (vyjma občasného přidání měsíce newton), je na kalendáři zajimavé to, že od dnešní datace se liší maximálně o pět dní. Kalendář si můžete prostudovat zde.

A tím bychom mohli naši prohlídku kalendářových systému přeci jen ukončit. Pokud by vás zajímalo, jak lidé čas měří, přečtěte si článek o historii měření času. Příště se podíváme na to, od jakých astrofyzikálních veličin se kalendáře odvozují a zamyslíme se třeba i nad tím, proč má týden sedm dní.



|||

10 Komentářů k tomuto článku

Zanechte kometář

| Položky označené * jsou povinné.