Krása hodinek a krása krajiny

Krása hodinek a krása krajiny

Hodinky vnímám jako umělecká díla, proto je normální a přirozené se jimi obklopovat - protože jsou prostě krásné a navíc ukazují čas.
Má smysl se ptát: co je krásnější, než hodinky?
Nemá, protože ten, kdo miluje krásu hodinek, umí vnímat krásu i jinde. Kdyby neznal krásu jako takovou, neznal by ani krásu hodinek.
Milovat krásu hodinek je povznášející. Jestli je to i přirozené, nevím, protože asi ne každý má tento dar rozpoznání krásy.

Vydáno 29. 1. 2021, autor Chronomag

Jsou dva typy lidí, kteří milují hodinky. Jeden typ je typ technický, který se soustředí na funkčnost. Druhý typ je estetický, který se soustředí na krásu. Oba typy se mohou prolínat, hranice jsou někdy nezřetelné.
I na výrobních linkách vyrobené hodinky jsou pro mne umělecká díla. Někdo je navrhl, výroba probíhá tak, aby bylo dosaženo jisté dokonalosti - v rámci cenové hladiny, v níž se dané hodinky pohybují.
Uvědomování si krásy vnímám spíše jako obdarování, jako speciální schopnost, která je darem. Možná je to zároveň přirozená tendence všech lidských bytostí. Nemám ovšem pocit, že bych se s tímto obdarováním setkával na každém rohu. Stejně jako všichni lidé nemilují krásu barokních obrazů. Přesto snad drtivá většina lidí vnímá krásu jako takovou. Např. krásu přírody. Člověk milující hodinky si však v přírodě, kterou jistě také miluje, představí hodinky na ruce, které se do přírody v jeho originálním případě hodí. Někdo potřebuje Protreky, jiný Alpinisty.
Etestičtí lidé vnímají především krásu uměleckého díla zvaného hodinky - na pozadí stromů či pastvin. A tak mohou mít na ruce klidně čistě mechanické Hamiltony nebo dokonce jednoručky. Jde přece o krásu, o pocit povznesení a radosti, dokonce snad naplnění, které může přijít, spočine-li zrak milovníka hodinek na jeho milovaném kousku uprostřed čarokrásné přírody.
Jestli by takový milovník docházel podobného uspokojení pohledem na hodinky položené na nahé krásné ženě - těžko říci. Uspokojení z krásy hodinek je jedna věc a krása žen je věc druhá. Jsou těžko slučitelné, protože když se člověk soustředí na jedno, zapomíná na druhé - a to je veliká škoda. Obé si zasluhuje plnou pozornost - a ta je dle psychologů spíše jedna než mnohá. A když ji vyplýtváme na jednu věc, nemáme ji už na druhou. S tímto problémem se setkáváme v působení sociálních sítí. Jsou navrženy tak, aby strhávaly co nejdéle naši pozornost. A když pak člověk odtrhne zrak od sociální sítě, je z části vyčerpaný a pozornost, kterou věnuje reálnému sociálnímu styku - už je povadlá.

Čím je člověk starší, tím víc musí dávat pozor na dělení pozornosti, protože nemá už tolik sil jako mladý statný býček. Nemůže být jedním zadkem na dvou místech. A to co propásl, nejde vzít zpět. Stáří tento proces urychluje. Leda by byl někdo mystik a byl tzv. nad věcí, bylo mu to jedno. Pak by se mohl soustředit čistě na krásu hodinek třeba položených na krásném nahém ženském těle a byl by zcela spokojený a vyrovnaný a nevadilo by mu, že v jedné chvíli nemůže konzumovat obé. Já však patřím k skupině lidí, která nedosáhla mystického zření, tudíž hodinky s ženami nespojuji.
Nakonec mám problém leckdy i s přírodou, nevím, jestli se dívat častěji a plněji na daleký obzor lemovaný lesy nebo sledovat plynulost vteřinovky na konkrétním ciferníku, který je pro mne samozřjemě velkolepým divadlem a světem za světem.
Jsem Alenka v říši divů. Propadám se do krajiny, propadám se do ciferníku. Ciferník se stává krajinou a krajina velkolepým divadlem, které pro mne připravil mistr hodinář.
Jak úžasné je být na světě!

Kaktusář




5 022 Komentářů k tomuto článku

Zanechte kometář

| Položky označené * jsou povinné.